Má rána jsou části dne, na která se nevýslovně těším. Vstávám s pocitem, že dnešek bude fajn, že vše zvládnu a stihnu.

Když se dětí vzbudí, pěkně každého pomazlím a předám je manželovi. A já si jdu vychutnat svých 15 minut pohody: skleničku vody pro dobrý start, pár klidných nádechů, potom ranní rituály v koupelně - péče o pleť, vyčistit zuby, dát si probiotika, kolagen, rybí olej a na závěr poválet v ústech na chvíli kokosový olej.

Přesunu se do kuchyně, začnu vařit snídani a k tomu popíjím zelený ječmen. Aaah, koukám z okna do korun lip, dýchám a cítím, jak se kotvím do pohody. 

Děti už jsou ve svém živlu - pobíhají kolem a už se těší na ranní vajíčka. A já se na ně těším o to víc, protože vím, že mám za sebou svou ranní Kotvičku - čtvrthodinku, kterou jsem si mohla dopřát sama pro sebe a díky které mi je skvěle.

Podívám-li se na sebe jen o tři roky zpátky, byla jsem někým úplně jiným. Byla jsem robotem, který chodil denně do práce, cestoval na příděl (jen tehdy zažíval tu pohodu a svobodu) a celou bytostí tušil, že takhle to dál nejde.

Změna nastala skrze depresi, syndrom vyhoření a celkové vyčerpání. Tehdy jsem se začala kotvit ráno a večer – opakovala jsem ty samé činnosti, které mi dělaly radost den co den.

Díky nastavení pohody v hlavě v podobě mých Kotviček, a vyhlídkou na jiný, lepší život a taky díky nezměrné pomoci mé rodiny, jsem mohla odcestovat s manželem do Bretaně.

Právě tu, kdysi lidé považovali za konec světa. Právě tam jsem cítila, že jsem se vrátila „domů“. Jaké bylo naše překvapení, když jsme potom za pár týdnů zjistili, že čekáme rovnou trojčátka.

Po narození dětí jsem zažívala euforické stavy. Kojila a odsávala jsem pro ně mlíčko více jak rok. Od jejich sedmi týdnů jsme pravidelně jezdili mezi horami, kde jsem se narodila, a hlavním městem. Chodili jsme na výlety, zažívali dobrodružství a tu dobu jsem si velmi užila. Nicméně jsem se začala ztrácet sama sobě.

Mám velkou rodinu a celá se do péče o trojčátka zapojila. Díky nim jsem byla schopná vše zvládnout.

Jenže z toho začal pomalu klíčit jeden velký problém – nedostatek soukromí a začínající ponorka. Vše vyvrcholilo na Štědrý den, kdy jsem totálně upadla do temnot. Ten den jsem chtěla jen a jen zaspat a probudit se v lednu. Nechápala jsem, co se děje.

Vrcholila naše krize s manželem z důsledku odloučení a nedostatku soukromí. Chodili jsme vedle sebe, existovali jsme vedle sebe. Ale to bylo vše.

Měla jsem pocit, že jsem na všechno sama, nikdo mne nechápe a jsem odsouzená být totálně emocionálně i fyzicky vyždímaná.

Po jedné 3 hodinové procházce s dětmi mi cvaklo v hlavě. Takhle to dál nejde!

Společně s manželem jsme si sedli, věci jsme si vyříkali a začali hledat řešení.

Když jsem se svěřovala s tím, že se cítím vnitřně zvláštně (cítím se tlustá, škaredá, vyčerpaná, nenaplněná a nic nezvládám). Manžel mě tenkrát pevně obejmul a řekl: „Zkus si zase dělat ty svoje rituálky! Posledně Ti to moc pomohlo. S tím ostatním pomůžu já“.

Cítila jsem příval nové energie. Věděla jsem, že vše dokážu zvládnout, že jsme si s manželem potvrdili, že jsme parťáci a jsme tu pro sebe. Jenže jak zvládnout všechno okolo, když starat se o ty naše liščátka je tak náročné? Záleží mi na tom, abych byla dobrá máma.

A pak mi svitlo – začni se kotvičkovat i v průběhu dne!

Vždy bylo mou vášní naučit se, jak být organizovanější a produktivnější. Jenže všechny ty návody byly psané muži pro bezdětné lidi.

Hodně jsem po nocích studovala a nechala se inspirovat, jak to dělají maminky, které mají více dětí. Postupně jsem začala věci systematicky aplikovat a fáze „zkoušení nového“ jsem prolínala s fázemi „netlač na pilu, ono si to sedne“.

Díky tomu jsem si prošla více či méně úspěšnými technikami k organizaci svého času. Ne vše pro mne fungovalo a tak jsem si mnohdy našla vychytávky sama. Dnes tu jsem pro všechny ostatní maminky.