Hanuman, tygr, Darjeeling a já

Jsem tulákem po své mysli

Je skoro půlnoc. Mám za sebou záchvat migrény a nucený odpočinek. I přesto, že jsem dnes trávila 6 hodin s dětmi venku u babičky na horách a s nepříjemnou bolestí, sedla jsem si k počítači a jala se psát. O čem tentokrát? O tom, jak se toulám vlastní myslí…

K psaní jsem si do pozadí pustila hudbu, která mne vždy zaručeně přenese jinam. Je to zvláštní, ale když něco takového poslouchám, ocitám se někde v Asii, nebo v letadle směrem někam do Austrálie. Proč tomu tak je, nevím. Každopádně bych vám ráda vyprávěla příběh, na který poslední dobou hodně myslím.

Začalo to v dálkách

Na začátku roku 2016 jsem odletěla pracovně do Malajsie a Vietnamu. V Asii jsem byla již po několikáté, takže jsem tak nějak tušila, co čekat. Když do těchto končin zavítám, jímá se mne takový zvláštní pocit, kterému říkám asijský vibe. Pokusím se ho blíže specifikovat, ale je to velmi těžké… Je to směsice pohody, světa vzdáleného, dobrodružství vonící po hřebíčku, s příměsí bloudících karavan, hedvábí, velehor a pro mne tak nějak i klidu v duši a jiného pohledu na věc a život.

Tenkrát v Malajsii jsem se na veletrhu seznámila s jednou paní, rovněž Češkou. S kolegyněmi jsme se domluvily, že se zajedeme podívat do hinduistické jeskyně nedalo Kuala Lumpur, kde jsme společně s pracovní skupinou pobývaly. Paní se k nám přidala a aby nám cesta lépe ubíhala, začaly jsme si povídat.

Do teď si pamatuji na ten pocit, jak sedím v klimatizovaném vlaku a s paní si vykládáme jako staré známé. Pobývala v Číně a žila v Rádžastánu, v Indii. O Číně jsme společně mluvily dlouho, jaké v nás zanechala dojmy a že se tam rády vrátíme. Ovšem povídání o Radžástánu bylo ještě o něco hlubší. Najednou, jakoby se čas zastavil…

V místech, kde voní čaj

Vyprávěla o tomto koutě Indie tak krásně, že jsem si vše dokonale představovala. Jako bych tam byla, v místě sídla bývalé britské koloniální vlády, tam, kde se na svazích kopců sklízí Darjeeling a paláce z bílé žuly se skví v poledním slunci…

Když jsme dorazily na místo posvátné jeskyně, prošly davy turistů a začaly stoupat nahoru po příkrých schodech. Na této cestě nás pozorovaly opičky, které loudily jídlo. Připadala jsem si jako ve filmu o Hanumanovi. Ten jsem viděla úplně jako malá. Šli jsme na něj se školou a utkvěly mi v mysli jen útržky. Kolikrát si někdy říkám, jestli se mi to vlastně celé nezdálo.

Ten zvláštní pocit sounáležitosti a něčeho známého visel ve vzduchu po celý den. Když jsem vystoupala na vrchol a vešla do jeskyně, ovanul mne zvláštní pocit. Přenesla jsem se do jiných časů, zpět do Indie, ve které jsem (dosud) nikdy nebyla. Vnímala jsem po celém těle brnění a zimomriavky. Naprosté zklidnění. Zvláštní pocit návratu domů.

Zaklaplo to do sebe

Tento zážitek vnímám jako vyzvednutí si něčeho, na co jsem zapomněla. Jako zapomenutý dílek ve skládačce, který bylo potřeba správně vložit, aby zapadl na to správné místo.

Na to však navazuje ještě něco z dob, kdy jsem byla opravdu malá. Ve školce jsme měli na jedné z chodeb nádherné leporelo a na něm namalovaného tygra v džungli. Vždy jsem kolem chodila se zvláštním zaujetím. Přitahovalo mě to až magicky. Cítila jsem, jako kdybych byla v té džungli s tím tygrem a pozorovala ho velmi zblízka. Jako kdybychom o sobě věděli, ale přesto se nechávali jen tak být.

V té době se mi moc líbily staré pískovcové chrámy ukryté v džunglích. Takové obrázky jsem vídala namalované v knihách a hodně se mi o nich zdávalo. Rovněž o příbězích z Indie. Voňavé lákavé dálky bájného Orientu. Jakýpak asi je? Jak to tam voní? Říkala jsem si.

Život se skládá z faset, které postupně sbíráme

A tenkrát, na tom jednom místě v Malajsii, se vše propojilo. Zaklaplo to – Hanuman, tygr, Darjeeling a já. Ten pocit je tak vlahý, něžný a nostalgický. Vlastně je to poprvé, co o něm píši. O celém kaleidoskopu těchto miniaturních příběhů. Třeba se ještě dočkám nějakého pokračování, kdo ví? :-).

Ale co tím chci říct?

Vyústěním celého tohoto příběhu je poznání, že i na nejpodivuhodnějších místech je možné potkat kus sebe. V jeden krátký okamžik se najednou sloučí do kupy všechny ty drobečky – tuhle pocit, který jste měli jako malí při pohledu na nějaký obrázek; tamhle zmínka o něčem, co ve vás vyvolá nějakou mlhavou vzpomínku.

Přijde mi, že na naší životní pouti nacházíme malé drobečky jáství a učíme se tak sami o sobě.

Taky jste to zažili?

Dnes bych se vás ráda zeptala, zdali i vy máte nějaký takový zážitek, kdy jste nahlédly jakoby „za oponu“ a věděli jste s určitostí, že se něco spojilo, nebo na vás čekalo, až si to přijdete vyzvednout? Série zdánlivě oddělených událostí, které nabily hlubšího významu až v jeden konkrétní moment, kdy se spojily do celku?

Neskonale moc se těším na vaše komentáře 🙂

Tak na pohodovou  (se šálkem voňavého Darjeelingu),

PS: O tom, proč by mělo být čtení mého blogu neodmyslitelně spjaté s popíjením kávy či čaje si můžete přečíst tady>>