Dva roky s trojčaty – vše, co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat – 1. díl

Moc vás vítám, milé dámy, u dalšího článku!

Poměrně často se mě lidé vyptávají na to, jak jsme se dozvěděli, že čekáme trojčata, jaké byly naše první reakce a nebo prostě to, jak se žije se třemi dětmi, které se narodí najednou.

Nedávno jsem dospěla k závěru, že nejlepší by to bylo konečně nějak sepsat.

Jenže…když jsem se o to pokoušela, výsledkem bylo 7 popsaných stránek a to jsem se ani zdaleka nedostala k prvním narozeninám. 😊

Proto jsem se rozhodla vytvořit seriál článků, který se bude jmenovat „Dva roky s trojčaty aneb vše, co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat“. A dnes začínám prvním dílem – „7 radostí a 7 starostí mámy trojčat“, díky kterému můžete aspoň trochu ochutnat, jaké to je.

Tak si prosím nachystejte hrnek kávy nebo čaje, příjemně se uvelebte a dopřejte si vaši dnešní pohodovou Kotvičku.

Už jsou to 2 roky…

Začátkem dubna oslavila ta naše malá liščátka dva roky. Liščata jim říkáme, protože…to se dozvíte tady >>.

Nejrychlejší, nejnaplněnější a nejméně prospané dva roky 😄. Takhle v kostce by se to vše dalo shrnout.

Ale co je na celém mateřství nejkrásnější nebo nejnáročnější?
Co mi to dává nebo naopak bere?
Jak to všechno (ne)zvládáme nebo jak jsem se za tu dobu změnila já, coby žena a partnerka?
Navíc všechny tyto poznatky sepsat jen do pár vět?

Tak to už je těžší oříšek na rozlousknutí. Ale možná to je taky výzva, do které se teď pokusím vstoupit a užít si ji.

Když mi ty nejdůležitější body, které chci napsat, uzrávaly v mysli, procházela jsem se zrovna lesem podél zurčícího horského potoka.

Myšlenky najednou vykrystalizovaly přímo před mýma očima a já někde v koutku mysli uslyšela název článku – 7 radostí a 7 starostí.

Právě to výstižně charakterizuje hledání rovnováhy v našich životech…

K počtu sedm na sedm jsem došla tak nějak přirozeně. Ale rozhodně je za těmi čísly schovaného daleko víc. A co všechno tam je – o to bych se s vámi chtěla podělit v dalších dílech seriálu.

Ale dnes začínám pěkně od začátku:

7 radostí a 7 starostí mámy trojčat
o štěstí, slzách, snech a hledání rovnováhy

Začnu těmi starostmi – věřím, že vás lépe vtáhnou do děje 😊.

7 starostí:

  1. Spánek – to je snad sprosté slovo, ne?
  2. Utopie s názvem „čas pro sebe s manželem“.
  3. Jsem monitor dechu a pípám častěji, než je zdrávo.
  4. Bolest, pot, slzy a řev.
  5. Neumím se roztřetit – jsem vůbec dobrá máma?
  6. Jestli se někdy rozvedeme, bude to kvůli tomu šílenému zvuku!
  7. Milionář z chatrče plné dětských plín…

Jak to už tak bývá, ke každé starosti patří i radost.

7 radostí:

  1. Škrtáme ze slovníku slova „nejde, nevleze se, neexistuje, neumím…“
  2. Děkuji za fotky – má pamět některé vzpomínky vymazala.
  3. Studené kafe – každodenní rituál novopečených maminek.
  4. Pohoda na třetí.
  5. Jsem máma liška, ale i klokanice.
  6. Naším Ferrari je autobus.
  7. Díky Bože, že jsi vymyslel babičky (a dědečky!).

Připraveni? Pojďte zakotvit do našeho života – VYPLOUVÁME!

7 starostí:

#1
Spánek - to je snad sprosté slovo, ne?

Počet prospaných nocí za první dva roky – dalo by se spočítat na prstech obou ruk. K tomu nemusím nic dodávat, každá maminka to zná více, než dobře. Spánek ve stoje byl nový termín, který nabyl nových rozměrů. 😆

Se Zuzankou dospáváme náročnou noc

#2

Utopie s názvem „čas pro sebe s manželem“

Najít si čas pro sebe a v klidu si popovídat, nebo jen sníst oběd a u toho to všechno probrat, byl nadlidský úkon první rok a půl. Potom se to už začalo lámat. Navíc jsme více zakotvili v Praze a na hory jsme jezdili minimálně.

Ale do té doby jakýkoliv čas, který jsme měli, tak jsme ho prostě a jednoduše prospali v totálním vyčerpání 😄. Teď už se snažíme na čas jen pro nás dva myslet více, ale ne každý týden se zadaří…

Každopádně jakémukoliv partnerskému vztahu dávají děti pořádně zabrat. Něco málo jste se už mohli dočíst v mém příběhu tady >>. A proto jsme se s manželem domluvili, že na „čas pro sebe“ musíme aktivně myslet a vytvářet ho.

#3

Jsem monitor dechu a pípám častěji, než je zdrávo

První rok jsme pro děti děti měli zapůjčené monitory dechu. Bylo to pro nás naprosto zásadní, protože chlapečci přestávali dýchat ve spánku.

Monitory nám burácely přes celý byt i několikrát za noc. Ze začátku to pro nás bylo velmi stresující, ale postupem času jsem přijali fakt, že nás tato nelibá melodie bude i z toho mála spánku vytrhovat velmi často.

Na téma „zástava dechu“ jsme zažili i velmi nemilou zkušenost – Zuzanka nám přestala dýchat za bílého dne.

Položili jsme ji před večeří do postýlky a za pár vteřin se nad ní naklání manžel a jen slyším, jak říká:“ Zuzi, Zuzi, Zuzanko…Zuzano!!! Ona nedýchá…“.

Tohle byl asi nejhorší zážitek, který jsme zatím zažili – bezvládné tělíčko bez dechu, nutnost ihned zareagovat a použít zásady první pomoci pro kojence…I teď, když píši tyto řádky se mi ježí vlasy na zátylku. Strávili jsme pak společně dva dny v nemocnici na pozorování, ale na nic se nepřišlo.

Novopečený rodič tak rychle pochopí, že i když dělá vše co může, občas se stanou věci, kterým ani v té největší snaze nezabrání. Naštěstí ale vše dobře dopadlo a jsme za to velmi vděční.

Zuzinka v nemocnici

Jonášek, když už se uměl otáčet na bříško a monitor v pozoru jako všudypřítomný strážce

#4

Bolest, pot, slzy a řev

Když jsem se nedávno bavila s kamarádkou o tom, jak těžké a srdcedrásající to pro rodiče je, uvědomila jsem si, že na tuhle zkušenost jsem skoro zapomněla. Resp. má paměť ji takřka celou vytěsnila z vědomí.

Jedná se o cvičení Vojtovy metody.

Která maminka kdy zkoušela cvičení „vojtovky“ ví, že je to bolest.

Bolest srdce, když vidíte, jak vaše dítě pod hmaty, které děláte sama, pláče a vy víte, že to musíte dělat aspoň 3 krát denně. A na další kontrole u fyzioterapeutky vidíte velké zlepšení a tak jedete dál a dál vám krvácí srdce.

Musím říct, že tohle pro mě nebylo vůbec lehké. Nicméně našim dětem to velmi pomohlo a jen díky cvičení nemají problémy s páteří (kluci byli zkroucení do rohlíku, protože už měli v bříšku málo místa).

Cvičili jsme celkem 3 měsíce – s kluky po celou dobu a 3 krát denně, se Zuzankou jen poslední měsíc. Jsem za výsledky této metody opravdu vděčná, byť začátky byly strašlivé.

Stejně tak jsem vděčná ochotné a skvělé paní fyzioterapeutce, která  k nám byla velmi vstřícná.

A vy maminky, které zrovna teď cvičíte, vydržte. Je to náročné, já vím. Ale vašemu děťátku to určitě pomůže.

Když mi bylo ze začátku nejhůř, vždy jsem si řekla, že lepší cvičit teď a zachytit to takhle v začátku, než aby některé z dětí mělo vážnější problémy v budoucnu. Pomáhalo mi to se kousnout a překonat ty nejtěžší stádia. Třeba to pomůže i vám.

Kluci čekající v čekárně na paní fyzioterapeutku

Po jedné sérii cviků – chlácholení Ondráška

#5

Neumím se roztřetit – jsem vůbec dobrá máma?

Tak tohle je další ze starostí mámy vícerčat. Dávám každému dítěti dostatečnou lásku? Vím, že jednou mě více a častěji potřebuje právě ono dítko, ale co když mě ve stejnou chvíli potřebuje i to druhé nebo třetí? Co teď?

Snažíme se co je v našich silách, aby naše děti neměli pocit, že jednomu věnujeme více, než tomu druhému.

Je to velmi ošemetné, protože naše liščata jsou tři individuality a každý z nich je úplně jiný – jeden chlapeček je introvert, přemýšlivec potřebující svůj vlastní klid a své tempo, druhý je zvídavý upovídaný extrovert a holčička je dáma s názorem, co si vždycky prosadí svou a celému klanu šéfuje. 😄

Ne vždy se můžete každému věnovat individuálně. Nemůžu se jako máma roztřetit a mít dvoje ruce pro každého.

A tak někdy propadám pocitům, zdali jsem dobrá máma. Ale dělám co můžu. Myslím, že má kamarádka Janča to na Facebooku Kotviček pohody vystihla naprosto přesně:

A taky se už tak trochu znám a vím, že když cítím „maminkovskou vinu“ a propadám pocitům nedostdobráctví, je to hlavně tím, že jsem unavená, nebo vystresovaná a potřebuji si odpočinout.

Nabrat trochu nadhled, pohodu, trochu si dáchnout a vypnout hlavu. Více jsem to rozvedla v článku 15 minut k pohodě, který můžete omrknout tady >>.

#6
Jestli se někdy rozvedeme, bude to kvůli tomu šílenému zvuku!

Ten zvuk se mi zaryl do paměti stejně, jako zvuk pípajících monitorů.

O čem je řeč? O mé kamarádce, kterou jsem více jak rok tahala všude s sebou. Moje nejlepší kamarádka, jejíž specifický hlásek figuruje ve většině videí z té doby. Kamarádce, které jsem začala říkat Es. A o kom to mluvím?

O slečně odsávačce. 😆

Celé rodině už šla hlava kolem, když mě viděli, jak zase odsávám. Nebo, když jsem chtěla jít na procházku, ale má první věta byla: já bych šla, ale musím ještě odsávat. Nebo: počkejte chvilku, musím ještě odsát apod.

Kamarádku odsávačku jsem brala naprosto všude s sebou a tak jsem odsávala na různých místech. 😄

Děti jsem kojila první tři měsíce. Do toho jsem ještě odsávala a pak jsem, pod čím dál větší únavou, vypozorovala, že je pro naši rodinu tou nejlepší cestou už jen odsávat. Kdo to někdy zakusil, tak ví, jaké to je.

Pamatuji si moc dobře, jak jsem nemohla dohledat více informací o různých typech odsávaček, nebo o tom, jak si zvyšovat tvorbu mléka tak, aby to simulovala růstový spurt u dítěte.

Až po zhlédnutí několika desítek videí ze zahraničí, jsem nabrala potřebné vědomosti a mohla jsem si pořídit odsávačku, která mi nejvíce vyhovovala. No povím vám, byla to docela věda a jsem ráda, že to mám za sebou.

Nejnáročnější byly poslední fáze – v únoru minulého roku jsem měla zánět průdušnice a dostala jsem antibiotika. Mlíčko mi velmi kleslo a šlo vidět, že tělo je celkově vyčerpané.

Zotavila jsem se až za měsíc, ale stále jsem nepřestávala s odsáváním. Vydržela jsem ještě následující měsíc, ale už jsem na svém těle viděla, jak mele z posledního. Nemoc mi dala vážně zabrat a tak pro mě přestat s odsáváním bylo jen vysvobození…

Tělo se pak začínalo dávat do kupy a výsledkem všech těch změn bylo extrémní padání vlasů, které skončilo tím, že mi dva dvou místech vypadaly vlasy úplně na pleš, které byly o velikosti pětikoruny. No, nesla jsem to těžce.

Věřila jsem však, že doplněním správných vitamínů, používáním přírodních preparátů na vlasy a větší péče o sebe samou, vč. odpočinku mi nějak pomohou.

Přesně někdy v této době se zrodily Kotvičky tak, jak je popisuji ve svém článku, který si můžete přečíst tady >>.

A ejhle o 3 měsíce později jsem viděla rašit první nesmělé vlásky – jakou radost jsem měla, to se snad ani nedá popsat.

Svačinka 😆

#7

Milionář z chatrče plné dětských plín…

Malé miminka se přebalují snad pořád. Ty naše teda rozhodně. Proto jsme si s manželem ze srandy říkali, že by se nám rozhodně hodilo sponzorství na plíny (a postupem času i na umělé mlíčko). 😁

Ze začátku se naše denní spotřeba pohybovala mezi 21-30 plínami. Uf. Člověk jen přebaloval o sto šest.

Začínali jsme na úplně těch nejmenších plínečkách velikosti 0, které na úplném začátku byly dětem dokonce velké (zvláště tehdy, když byly ještě v inkubátorech). Do teď je mám schované (stejně jako první dudlíčky a první oblečení velikosti 44), abych dětem ukázala, jak malincí doopravdy byly.

Je skvělé, že dnes jsou k dostání i plínečky velikosti -1 speciálně určené pro nedonošené děti. My jsme měli obrovskou výhodu v tom, že jsme věděli, že naše děti se narodí dříve a tak jsme měli možnost spoustu věcí opatřit si dopředu.

Pamatuji si, jak jsem těsně před odchodem do porodnice hladila všechny dětské věci a v duchu jsem si říkala „panejo, za chvíli už tu budou s námi, kulihrášci malinkatí„. Do teď nechápu, kam se mi v tom bříšku všichni naskládali…

Naše první společné klokánkování – Zuzanka a Jonášek. Ondrášek byl pod speciálním světlem z důvodu novorozenecké žloutenky

7 radostí:

#1
Škrtáme ze slovníku slova „nejde, nevleze se, neexistuje, neumím…“

Slova jako „nejde, nevleze se, neexistuje, neumím…“ jsme museli vyškrtnout z našeho slovníku už v těhotenství.

Je pravdou, že s trojčaty se člověk nenudí. Výzvy nás čekají každý den.

Ale už v těhotenství jsme všichni v rodině pochopili, že celou věc musíme přijmout trochu jinak a s nadhledem. Takže se ty tři postýlky prostě musely někam vlézt, stejně jako sedačky-vajíčka se prostě musely nějak vlézt do auta…

Jsem zvědavá, jaké další kreativní výzvy nás čekají. 😊

Tak se nám tam ty postýlky přeci nějak vlezly!

#2

Děkuji za fotky – má pamět některé vzpomínky vymazala

Opravdu si nejsem jistá, kolik vzpomínek mi mozek vymazal. A o to víc děkuji za to, že máme fotky a videa z různých fází života našich dětí a i mého těhotenství.

Děláme z nich fotoknihy a děti milují si je prohlížet a koukat na sebe, jak byly malí. Hodně věcí jsem už vytěsnila, možná tím, jak byl ten začátek náročný.

Jen díky těmto digitálním vzpomínkám jsem schopná vrátit se zpět do onoho momentu.

Ale pak nemáme fotky např. z druhých narozenin, protože liščata neměla náladu – to se taky stává – a zde už člověk na tu vlastní paměť musí spoléhat. 😄

Některé věci člověk z paměti prostě vytěsní – pobyt v porodnici těsně před porodem a celkové vyčerpání

#3

Studené kafe – každodenní rituál novopečených maminek

To jsem se jednou takhle svěřila manželovi, v záchvatu, „že určitě nejsem dobrá matka, protože nic nestíhám, ani to pitomý kafe“ a on, jako správný muž, přišel ihned s funkčním řešením – koupil mi termohrnek. 😁.

A jak to dopadlo?

Nejprve v něm to kafe bylo studené i tak, ale teď už si ho vypiju i teplé. 😊

Taky milujete kávu?

Já si dávám za den dvě – jednu bezkofeinovou dopoledne a když děti usnou, tak za odměnu mám svůj rituál kofeinové kávy, kterou si nejprve namelu v mlýnku a poté udělám v mokka konvičce – moje každodenní Kotvička pohody.

Studené kafe vs. teplé kafe – každodenní rituál pohody a radosti (to teplé, samozřejmě 😄)

#4

Pohoda na třetí

To jsou ty slastné momenty, kdy jedno liščátko přijde k druhému a začnou se hladit po hlavě, foukat bolístku, drží se za ruce, když se přechází přechod, smějí se, jsou šťastní a nebo se jdou prostě jen tak přitulit.

Rostou z nich parťáci a těch pár šedin, která nám s manželem při rodičovství vykvetlo ve vlasech, není nic oproti tomu, jaký krásný pocit se nám rozlije po hrudi po každé, když vidíme, že už navždy tu budou pro sebe a budou si pomáhat.

Napořád je však už uvidíme, jako ty tři malé uzlíčky, kterým i ta nulka plína byla velká…

#5

Jsem máma liška, ale i klokanice

O tom, že jsem máma liška, jste si už mohli přečíst tady >>. Ale že jsem i klokanice?

Naše děti milují nosítko. Bohužel jsem je nenosila všechny zaráz (nevím ani, jestli to jde, ale hodně bych se divila 😃), ale nejradši bych to dělala. Nosila jsem každého zvlášť a dělám to i doteď.

Je to takový instantní lék na skoro jakýkoliv pláč či bolístku a děti to milují. A já taky.

Navíc se v nosítku dají skvěle překonávat horská údolíčka nebo brodit potokem – to už máme taky vyzkoušeno. 😊

#6

Naším Ferrari je autobus

„Kupujte autobus!“

Tak takhle jsem oznamovala rodičům, že budeme potřebovat větší rodinný povoz, protože čekáme rovnou tři miminka najednou.

Jakmile jsem se to dozvěděli, začali jsme šetřit na našeho citróna. Radši jsme se pojistili, a koupili si auto, které má 7 míst…To pro případ, že vezeme i babi s dědou, samozřejmě. A taky na ty přespávací výlety do přírody. 🙂

#7
Díky Bože, že jsi vymyslel babičky (a dědečky!)

Babičky jsou zlaté – díky nim jsem se mohla prospat, najíst, ale i jen si dojít na záchod…(no co si budem‘, tak to vážně bylo). Pochopila jsem, že rodina je pro nás opravdu důležitá a že asi nebude náhoda, že si ty tři dušičky vybraly zrovna nás s naší obří famílií.

Babičky a dědečci nám pomáhají do teď a jsem za to opravdu moc ráda. I když nebylo snadné najít správnou rovnováhu, aby se člověk v té změti vztahů, povinností a vším možný dalším sám neztratil. Něco málo jste si už mohli přečíst v mém příběhu tady >>.

A jak říká manžel – díky Bohu, že vymyslel babičky (a dědečky).

Babi vozí, děda hlídá  😊

Jsem šťastná za všechny naplněné a leckdy přeplněné dny

Věřím, že v některých bodech jste se určitě našli – přece jen jako maminky zažíváme hodně podobné situace. Který bod vnímáte podobně?

Byť to tak třeba z některých pasáží nemusí nutně vyplývat, celé mateřství mi dalo i jednu ohromnou věc:

S dětmi jsem si začala plnit sny. To ony jsou mým motorem – chci jim ukázat, že nic není nemožné a když máte nějaký sen, jde splnit.

Já jsem měla sen o velké rodině se třemi dětmi a taky o tom pro někoho psát.

A bum, o pár let později tady sedím, píši pro vás článek a v postýlkách mi chrupkají malá liščátka.

Co si přeji pro všechny maminky

Abychom samy na sebe nebyly tak přísné.

Milujete své děti a jste tu pro ně. Dáváte jim své srdce, lásku a náruč, byť je to někdy příšerně náročné a máte pocit, že „všechny ostatní ženy kolem vás to jistě zvládají lépe, než vy, že určitě mají doma uklizeno, umí skvěle vařit a dělají dalších 150 věcí“.

Ale tak to není – možná jsou jen lepší v tom tento pocit „nedostdobráctví“ skrývat.

Všechny děláme, co umíme nejlépe a vnitřní pocit pohody začíná v nás samotných. V tom, že si sami řekneme, jak se v dané situaci cítíme.

Jako maminky jsme silné, ale taky zranitelné a právě zranitelnost není ničím jiným, než projevem vnitřní síly.

Moc si přeji, abychom se na sebe více usmívaly, když jedna druhou potkáme s kočárkem, abychom se neodsuzovaly za to, jaké postupy (nejen) výchovy volíme u svých dětí, ale abychom se jedna od druhé inspirovaly a mohly tak sdílet naše zkušenosti a vědomosti.

Každá zažíváme podobné věci a kdo jiný nám porozumí, než jiná máma.

To je to, co je pro mě jeden ze základů vnitřní pohody – neporovnávat se s ostatními, protože tohle zaručeně vykolejí z rovnováhy právě vás.

Pro všechny maminky si přeji, abychom si uměly říkat o pomoc, abychom nechtěly zvládnout vše samy.

Velmi mě naplňuje vidět, jak jsou maminky vnitřně šťastné, protože vědí, že na vše podstatné mají čas – na své děti, být mámou, manželkou kamarádkou, ale mít i čas na své tvoření. Žít v životní rovnováze a pohodě.

Protože já na sny, životní rovnováhu a pohodu věřím.

A taky věřím, že jste úžasná máma a na dálku vás objímám.

Jestli stále o sobě pochybujete, tak vás ještě pohladím a řeknu, že nemusíte. Že vše je přesně tak, jak má a děláte vše nejlépe, jak to dovedete. Jedině vy, jste ta jedinečná máma, kterou si vaše dítko vybralo. Nikoho jiného, jen vás.

Doufám, že se vám dnešní povídání líbilo a děkuji, že jste dočetli až sem.

S láskou a vděčností,

~ vaše

PS: …a pokud si budete potřebovat cucnout pohody, nebo se jen necítit sama, když máte špatný den – koukněte ke mě na FacebookInstagram. Těším se na vás…

PPS: Druhý díl série i s videem, najdete tady >>.

Lenka Em
Jsem Lenka Em, citlivá maminka 3čátek z hor, co spojuje praktično a magično. Toto je můj hygge Vesmír, kde je vše jak má, a kde je každá žena hvězda. Mé tvoření je protkané citlivostí, radostí, něhou a optimismem. Náměty čerpám z vlastního života a s radostí je předávám dál. Tak ať se líbí!

Můj příběh si můžeš můžeš přečíst zde >>

Chceš dostávat zdarma mini-výklady a informace o síle úplňku? 
Koukni sem >> .

Mé nepřekonatelné organizační vychytávky pro všechny zaneprázdněné maminky (a nejen pro ně), které si chtějí konečně dopřát nějaký čas pro sebe, najdeš tady >> .
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • MĚSÍČNÍK: magie Měsíce, rituály a mini-výklady

  • VÝKLADY: Týden plný kouzel

  • MEDITACE: Uzemňující
  • MEDITACE: Zklidňující
  • MEDITACE: Červená & oranžová

  • MEDITACE: Čas pro sebe

  • E-KNIHA: Odhal Tajemství

  • VYCHYTÁVKY: pozvi radost do života

  • Kotvíte nejvíce tady:
  • Tohle je na Kotvičkách nového:
  • Kategorie
  • Zakotvěte na Instagramu…
  • Kotvím i na Youtube…
  • Pozvěte si radost do (d)uší – Apple:
  • Pozvěte si radost do (d)uší – Spotify