Chci se ujistit, že je svět v pořádku

Ach jo, no tohle je zase „víkend“. V uvozovkách, protože mámy na mateřské přece víkendy nemají, žejo. Nebo…?

Hooodně dlouhou dobu jsem neděli fakt upřímně nesnášela. Byl to pro mě symbol něčeho nepříjemného – rychle se ráno sbalit, sníst oběd, nasednout na vlak a 4 hodiny být na cestě směr město, kde jsem právě studovala.

Když jsem začala pracovat, byla neděle ve znamení stresu, protože jsem si odpoledne uvědomila, že zítra musím do práce. A můj mozek začal vytvářet objemné klustry myšlenek o tom, co v pondělí najdu v mailu a co všechno budu muset zase řešit…

Celou tu dobu jsem cítila obrovskou potřebu tyto myšlenky nějak změnit a udělat si z neděle pohodový den. Dlouho to ale nešlo.

V tom pomohla studia v Paříži, kde jsem viděla, že neděle je brána jako malý svátek – lidé si ji užívají, zajdou si na snídani, odpočinou si, odpoledne tráví s rodinou někde na procházce…Zkrátka se na tento den těší.

Nedělní pohoda pro mě byla ve znamení tradice, kterou jsem si vždycky přála mít. A my ji teď s rodinou máme.

Každou neděli chodíme k Jezulátku a pak se jdeme projít na milá místa, kde načerpáme energii, po cestě si koupíme kafíčko a děti necháme běhat na hřišti nebo v sadech na Petříně. Pak si zajedeme pro oběd, jedeme domů, pěkně to sníme a jdeme si na chvíli odpočinout. Odpoledne zase vyrazíme někam do přírody nebo na hřiště.

Snažíme se být offline a maximálně tady a teď, všichni společně. Tohle je naše Nedělní kotvička :-).

Někdy se stane, že je v neděli nějaký jiný program. Tak tu naši Kotvičku hodíme na sobotu. Stejně jako dnes. Je 15. února a zrovna jsem se z takového krásně prožitého odpoledne vrátila. Poznámky si píšu rychle do Wordu, než mi zase odletí a nebo se vrátí děti s tatínkem od babičky.

Nic jiného u toho nevnímám, jen ten krásný pohodový pocit, co se mi rozlil po těle.

Ale ještě před pár dny jsem se cítila naprosto mizerně…

Měla jsem divný den. Vlastně už aspoň 3. v řadě. Měla jsem pocit, že svět je najednou nějaké studené místo, plné mužské energie, neobroušených hran a konfliktů. Najednou, jakoby se vytratilo něco známého a veselého ze světa.

Měla jsem pocit, že mozkomorové z Harryho Pottera jsou skuteční a vysávají každičkou radost na kterou narazí. Nevěděla jsem, co s tím a tak jsem vypnula sociální sítě a internet obecně a podívala se na pár filmů, které mi zaručeně udělají dobře.

Bohužel, pocit pohody se nehodlal nyní dostavit. Už jsem z toho byla taková zoufalá. Tak co teď? V neděli odjíždíme s dětmi na týden do hor za babičkou a rozhodně tam nechci jet jak kakabus…

Jezulátko! Kvůli nedělnímu odjezdu jsme přehodili Nedělní kotvičku na sobotu.

Dětem říkáme, že chodíme pozdravit Ježíška. Líbí se jim to a vždy se u toho krásně smějí. Na Staré Město jsme vyrazili po odpolední siestě.

Pro oživení jsme trochu pozměnili plán a po návštěvě kostela jsme se místo k řece, vydali nahoru na Petřín. A dobře jsme udělali.

Manžel mi ukázal školku, kam chodil jako malý. Hned vedle je pěkné veřejné hřiště pro děti, jenž bylo bohužel zavřené.

Ale to naše liščata nezastaví – jako všechny děti, zábavu si najdou opravdu všude. A tak jsme si na 25 minut vystačili s pár schůdky, které posloužily jako nevídaná zábava.

Navíc jsme tím prozářili den několika lidem, kteří nás míjeli a moc mile se usmívali :-).

Trénink pohody na petřínských schodech :-).

Není schod jako schod

Náhle jsem si uvědomila, že to je přesně to, co naši rodinu charakterizuje. 

To, že vidíme na „pitomých“ schodech tu největší zábavu. 

Když jsem byla mladší, jistě bych potřebovala vyběhnout nahoru k rozhledně, pro ten ten dobrý pocit. Abych si něco dokázala. Ale ne tentokrát.

To, že vidíme na „pitomých“ schodech tu největší zábavu.

Mé mladší a soutěživé já by jistě potřebovalo vyběhnout nahoru k rozhledně zpět, jen aby si dokázalo, že na to má.

Ale ne tentokrát.

Můj manžel a hlavně děti mě učí, že krásu můžeme vidět i na tak „obyčejných“ místech, jako je pár schůdků. Právě tam, u úpatí Petřína, jsme nasávali skoro už jarní atmosféru. Kochali se červánky a naše děti byly nadšené z toho celého schodového dobrodružství.

Kotvím, tedy jsem

Když jsem manžela s dětmi pozorovala, cítila jsem obrovskou vděčnost za to, jak dobře mi je. Že si užíváme zábavu na těch pár schůdcích, že jsme všichni spolu a máme radost. Cítila jsem, jak se kotvím, a je mi fajn.

Prošli jsme se ještě kousek a užívali jsme si ty drobnosti jako krásný výhled na Prahu nebo začínající květy jablůněk (15. února!). Červánky na obloze tomu dodávaly romantický nádech.

Pro zklidnění mi kolikrát stačí projít se po Starém Městě. Tak nějak na mne dýchnou „ty staré časy“, kdy se nikam nespěchalo. Většinou mne to vrátí do doby před 1. světovou válkou a já si představuji, jak se kolem mě prochází ženy a muži v těch nádherných leč nepohodlných šatech, všude kolem běhají děti a čas se tak trochu vleče…

Jsem šťastná, uáá!

Po cestě zpět, jsem uviděla ve výloze mého oblíbeného podniku dětské knihy. Přesně takové, jaké jsem si už dlouho přála koupit našim dětem.

Krásné vlídné ilustrace a říkanky. Srdce zaplesalo a já vletěla jako uragán dovnitř. Tohle bývá chvíle, kdy manžel ví, že je to minimálně na 15 minut a tak trpělivě kroužil s kočárem kolem :-).

Z obchodu jsem vyletěla jako raketa a celá zářící sděluji svému manželovi: „Tohle jsem potřebovala! Potřebovala jsem vědět, že svět je ještě v pořádku! Já jsem tak šťastná!„. S výbornou bagetou z pekárny opodál měl původně nanic den o hvězdičku navíc.

A mé pořád dokola opakující se „já jsem šťastná!„.

Ano, tohle jsem přesně potřebovala.

Ujištění, že svět nepozbyl lásku a jemnost. Ujištění, že tenhle nádherný pocit – hebkosti, růžové voňavé peřinky, do které se zahalíte, když je vám nejhůř, tam stále někde je. V tomto světě, kdy na vás ze všech stran padá nebezpečí o virech, nemocích a šílených scénářích…

Dečka pohody

Ta peřinka je tu pro všechny, je to pohlazení a příslib, že může být líp…A já věřím, že jakmile přijde jaro, vůně šeříků nás pohladí jemně a láskyplně a doslova zašeptá do ucha: „na světě je krásně a nemáš se čeho bát, vše je v pořádku.

Jak jste na to vy?

Moc by mě zajímalo – máte taky takovou „růžovou dečku“, která vás pohladí, např. ve formě nějaké činnosti nebo filmu, knihy apod., když je vám ouvej a necítíte se dobře?

Těším se na inspiraci.

Tak na pohodovou,

PS: Pokud byste si chtěli přečíst, jak řešíme vycházky dobách dobrovolné karantény a co přes den děláme, mrkněte sem>>

Lenka Em
Jsem Lenka Em, citlivá maminka 3čátek z hor, co spojuje praktično a magično. Toto je můj hygge Vesmír, kde je vše jak má, a kde je každá žena hvězda. Mé tvoření je protkané citlivostí, radostí, něhou a optimismem. Náměty čerpám z vlastního života a s radostí je předávám dál. Tak ať se líbí!

Můj příběh si můžeš můžeš přečíst zde >>

Chceš dostávat zdarma mini-výklady a informace o síle úplňku? 
Koukni sem >> .

Mé nepřekonatelné organizační vychytávky pro všechny zaneprázdněné maminky (a nejen pro ně), které si chtějí konečně dopřát nějaký čas pro sebe, najdeš tady >> .
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.