Patnáct minut k pohodě?

Ehm, tak jo. Přiznávám, nebylo mi úplně nejlépe. Přes čtyři týdny v dobrovolné karanténě, naše Nedělní kotvička v tahu (o té si můžete přečíst tady>>), náš každodenní velký prochajdový okruh se zastávkami na hraní taky, moje Odpolední kotvička v podobě loupáčků a kafe nenávratně v propadlišti dějin.

No, prostě jsem tak nějak začala plavat.

Potřebovala jsem zase pevnou půdu pod nohama

Začaly mě zachraňovat Bloky pohody. Nový režim se vyplácel, liščátka si zvykla rychle a odpoledne jsme začali řešit tím, že vyjíždíme do lesů, kde nikdo není. Liščata se tak můžou volně proběhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. A my konec konců taky.

Jenže…

Najednou toho nového – sociální distanc, změna režimu a přechod na letní čas a mé osobní objevování (psaní sem na blog a sociální sítě, se kterými jsme nebyly do té doby vůbec žádné kamarádky) – bylo nějak moc.

A určitě to znáte – člověk se v tom občas začne ztrácet a i lehce panikařit, když si na to nové teprve zvyká.

Nádech, výdech, kde jsem a co dělám?

Takhle se mi to v duchu převalovalo. Nevydržela jsem to dlouho, musela jsem to vypustit ven a promluvit si s manželem. Společně jsme museli pojmenovat to, co nás na současné situaci nejvíce trápí nebo nám není příjemné a domluvit se, jak to udělat lépe, abychom se mohli posunout.

Potřebovala jsem se ukotvit v nové situaci a cele se tomu odevzdat. A v takových chvílích mi pomůže jen jedna věc – dovolit si to přiznat a říct to nahlas.

Zkrátka té změně říct: „čau ženo, tak praštíme do toho společně?“.

Změna jako bumerang, který se neustále vrací…

Měla jsem problém „dovolit si“

Ne v každé nové situaci víme, co dělat a ne vždy je ta změna lehká. Ale pochopila jsem, že změně se nemůžu bránit. Daleko jednodušší je přijmout ji a nechat ji řádit.

Taky míváte ten pocit, že když vyslovíte nahlas své nepříjemné pocity, že je vám pak lehčeji? A mnohdy i ty nepříjemné věci odezní sami? Jakoby se zmenší a z těch obřích bubáků je jen obláček dýmu…Puf!

Když jsem zažívala hluboké deprese a temnotu duše, měla jsem pocit, že takhle se přece nemůžu cítit. To nejde. Deprese přece nemívají lidé, kterým je pod třicet. Vyhořet přece nemůžou lidé, kteří jsou mladí. To nejde, takhle to na tom světě nefunguje. Nebo…?

Až postupem času jsem přišla na to, že každý dospělý člověk může zažívat různé stavy kdykoliv, tj. nezávisle na svém věku. A s tímto objevem přišel i objev druhý – skřítek Nedovolimsi.

Dříve jsem mívala pocit, že si prostě „nemůžu dovolit“ těch pár minut na odpočinek, protože místo toho musím radši vytřít. Nebo radši udělat přece „něco lepšího“, než „jen“ odpočívat. Takhle mi do hlavy hučel slabý hlásek skřítka Nedovolimsi. A já se přepínala a nedobíjela své vnitřní baterky.

Tak přijímám, no…

V jednom temném období jsem objevila moc rituálků radosti, které mi obrovsky pomáhaly. Právě díky nim se můj stav zlepšil.

Postupně jsem se dala do kupy a pak přišla další zkouška na cestě – těhotenství.

V tomto období jsem prostě musela přijmout fakt, že potřebuji odpočívat  a dobíjet baterky neustále (vždyť se mi v bříšku pekli tři človíčci!). Těhotenství pro mě (až na první trimestr) bylo opravdu nádherné a moc ráda na něj  vzpomínám.

Na těhotenství navazuje další velká škola, které se říká mateřství. A právě tady každodenní rituálky radosti, dobíjení baterek a „dovolení si“ nabývají nových rozměrů.

Jako máma

Tak co si budem‘, mateřství je obecně velmi náročné a prostě není to vždy pohoda jahoda. Je jedno kolik máte dětí, jestli 1 nebo 8. Na mámu bývají velké nároky.

A nebo si ty nároky klademe sami na sebe?

Občas se jako maminky točíme v kruhu výčitek, že nejsme dost dobré (nedostdobráctví) – u mě to bývá většinou o tom, že nemám troje ruce, tři náruče, tři hlavy, tři pusy…pro každé dítě zvlášť. Nebo to, že se neumím roztřetit. Vyčítám si to převážně tehdy, když jsem vtažena do temného údolí.

Jak tedy s temným údolím bojovat?

Pokud opět začínám procházet temným údolím a najednou začínám zažívat výčitky, je to pro mě červené světýlko, které hlásá: „něco je v nepořádku!“.

To „něco“ většinou bývá kombinace maminkovské viny a vyčerpání.

Začnu tím, druhým, vyčerpáním.

A tak se zrodila má úplně první maminkovská Kotvička…

Povím vám příběh o tom, jak jsem jela na doraz.

To takhle jednou…

Liščata spala. Konečně. Uložila jsem je ke spánku po obědě a těšila jsem se, že si tady dáchnu.

Byla jsem už fakt přetažená, noci byly zase jednou náročné (tančili jsme se s dětmi v tomto rytmu: pochovat, pohladit za ručičku, ještě najíst apod.) a dny taky (neustálí vřískot, zoubky…ani nemusím zmiňovat, co všechno, protože věřím, že si to dokážete v živých barvách představit 🙂 ).

Došla jsem zkrátka do bodu, kdy jsem byla zoufalá. Byla jsem vyčerpaná z nekonečných probdělých nocí a opravdu jsem cítila, že si potřebuji odpočinout.

A najednou to nešlo. Skřítek Nedovolimsi hrál zase hlavní roli. Nedokázala jsem vypnout hlavu.

S očima jako tenisáky jsem koukala na zeď a hlavou mi běželo – já bych spala, ale nevím jak! Já bych odpočívala, ale nevím jak! Prostě takové to klasické přetažení, kdy jste děsně vyčerpaní, ale nemůžete usnout.

Potřebovala jsem nějaké instantní řešení. Něco, co bude fungovat HNED, abych se sebou něco dělala. Nemohla jsem čekat až „na pak“, kdy tu hlavu budu konečně umět vypnout.

Tak jsem si řekla, že na sebe použiji takovou fintu. Vyzkouším 15 minut NIC nedělat. Prostě si vezmu knížku a budu si JEN číst. Nebudu koukat na mobil, nebudu řešit nic jiného. Nebudu se zvedat z gauče. Prostě si tam jen tak sednu a na těch 15 minut „vykydnu“.

Nastavila jsem si na mobilu budík. Mobil jsem nechala na nejvyšší poličce, aby mě to nedráždilo po něm sahat.

No co vám budu povídat, vypnout hlavu nebylo jednoduché. Ale věděla jsem, že to je po omezenou dobu. A když těch 15 minut skončilo, cítila jsem se vlastně slastně. Věděla jsem, že existuje nějaké řešení.

A tak vznikla má první Kotvička. Název mi přistál na mysl krátce po tomto prožitku. Pochopila jsem, že Kotvička by se dala přeložit jako rituálek radosti. Podrobněji jsem o těchto rituálcích napsala ve svém Tajemství, které můžete omrknout tady >>.

Dnes už je to vypnutí hlavy lehčí, než před tím. Pomáhají mi s tím i takové ty klasické věci jako joga a meditace.

Kotvička jako lék na maminkovskou vinu?

A teď budu hovořit o té první věci – maminkovské vině.

Věřím tomu, že každá maminka dojde občas do bodu, kdy cítí vinu za to, že netráví 100% svého času s dětmi. Například miluje rukodělné výrobky, nebo jako já, psaní, a je to její relax a forma seberealizace.

Nebo potřebuje odpovídat zákaznicím na zprávy přes sociální sítě a dělá to i v době, kdy je s dítětem.

Najednou se začnou někde z hloubi nořit pocity viny – „vždyť já s ním/ s ní netrávím dostatek času!“ – apod.

A začalo se dít i mně. Typickým příkladem byly myšlenky, které mi zčistajasna vytanuly na mysli. Potřebovala jsem si je ihned napsat, jinak bych je zapomněla. Ten proces mě tak pohltil, že jsem najednou popsala celou stránku a nevnímala svět kolem. Najednou jsem cítila, jak mě něco tahá za nohu a viděla jsem, že dětičky se dožadují pozornosti :-).

Párkrát se to opakovalo a okolí mi začalo dávat signály, že tohle není úplně ta pravá cesta a že pořád jsem na prvním místě především máma.

Kotvička, jedno liščátko a já

Musela jsem na to jít jinak.

Od lesa :-).

Sama jsem se po některých takovýchto příhodách cítila nevyvážená (a obecně se tak cítím, pokud ta maminkovská vina začne vystrkovat růžky) a pociťovala jsem, že něco je na úkor něčeho jiného.

„Co pro sebe můžu udělat, jak to zlepšit, abych mohla jak tvořit, tak i být mámou?“, ptala jsem se sama sebe.

Vybavil se mi obraz domečku, který stojí na kamenných základech. Pochopila jsem, že jednotlivé balvany představují mé životní role (máma, manželka, kamarádka…), ale i životní priority (zdraví, vztah k dětem, vztah k manželovi…). Zajisté chápete, kam tím mířím – pokud je nějaký balvan nestejně velký, jako ten druhý, domeček se začíná na základech viklat.

Chápala jsem, že ten akční krok k mé vlastní pohodě musím udělat v něčem, co mi jde nejlépe – v organizaci.

Zachránily mě Bloky pohody

Vrátila jsem se na začátek, k Blokům pohody, k rytmu dne (pokud nevíte o čem mluvím, koukněte se sem >>). Náš rodinný karanténní rytmus je již zajetý a funguje. Slabina však byla v nedostatečném prostoru pro mou seberealizaci.

Vytvořila jsem si tedy sama pro sebe nové pravidlo, které krásně do těch ostatních zapadlo:
Cokoliv, co souvisí s mým tvořením, vč. sociálních sítí otevírám až v době, kdy děti po obědě spí a/nebo jsou podvečer s tatínkem  a babičkou. Pokud to tak cítím, využívám ještě večery, ale ne moc často.

Pokud tento řád nedodržím (a stane se to), nebičuji se za to. V dodržování mi však pomáhá, že sama vidím a hlavně cítím ten rozdíl. Když si věci související s tvořením zapnu např. v mezičase, když chystám snídani, jsem pak rozhozená a mysl mi těká, místo toho, abych se plně soustředila na děti.

Pokud se děti po odpoledním spánku probudí, je to pro mě signál, že mám všeho zanechat a věnovat se zase jim. Cítím, že dodržováním těchto malých věcí si budujeme vzájemnou důvěru. Nemusím jim říkat: „ještě chviličku počkej, já si potřebuju něco dodělat“ a horečně pracovat. Mně samotné to vytváří klid mysli, když vím, že na svou seberealizaci mám ten den přesně vymezený čas.

A ano, než něco vytvořím, tak mi to trvá, ale tak to prostě je. Beru to a nesnažím se to uspěchat, i když někdy ty tendence taky mám :-).

Mám tipy i pro vás, které napadly nějaké otázky při čtení:

Pokud se nemůžete dětem věnovat celé dopoledne, zkuste se jim intenzivně věnovat třeba 2×15 minut. Něco je lepší než nic, není-liž?

Stejně tak s prostorem pro vás – pokud děti nespí současně, je možné, že třeba dnes večer okoupe děti manžel? Zkuste hledat časové kapsičky díky kterým budete mít čas na sebe…

Jak tedy vypadá život v pohodě?

Popravdě, netuším. Každý to máme jinak a tak to má být.

Třeba pro mě je život v pohodě takový, kdy poslouchám své tělo. Mateřství je jedna velká škola, kdy konstantně překračujete jednu komfortní zónu za druhou.

A proto je někdy potřeba více dobíjet baterky a těch 15 odpočinkových minut si opakovat častěji. Když jedu na rezervu a jdu za hranice toho, co snesu, musí se to zákonitě někde vyboulit.

Když se pravidelně nedobíjím, hned mám zpátky migrény (na které trpím už přes 16 let, ale poslední rok zaznamenávám velký průlom!!!), scházím dolů do temného údolí a nevidím cesty zpět na povrch, kde svítí sluníčko, nebo je aspoň polojasno.

Myslím si proto, že i ta deprese, kterou jsem si prošla a každé temné údolí, kterým procházím, mi pomáhá upozornit na to, že mi tělo něco říká. Třeba chce jen trochu víc pohladit. Třeba potřebuje víc na vzduch, nebo jít večer dřív spát.

Když se nacházím v temném údolíčku, mám pocit, jakoby se vzdušné zámky a vše to, co stejně bylo odsouzeno k nefungování, najednou vypaří do vzduchu. Všechno se to zboří jako domeček z karet. Najednou jsem zacílená pouze na to nejdůležitější – nějak se z toho dostat, zrekuperovat. Je očistný proces, ale ze začátku to je peklo.

Díky jedné takové depce teď čtete tyto řádky. Pokud chcete, můžete si o tom přečíst v mém příběhu tady >>.

Skrytá síla 15 minut

Závěrem tohoto článku bych chtěla říct, abyste na sebe, maminky, nezapomínaly a dovolily si čas sama pro sebe. I těch 15 minut dokáže zázraky a něco je zkrátka lepší, než nic.

Postupem času zjistíte, že najdete 15 minut nejen přes den, ale i ráno a večer. A třeba se vám z toho stanou Kotvičky, na které se budete těšit a budete tak dobíjet baterky. Budou to vaše malé každodenní rituálky radosti.

Držím vám moc palce, ať se vám kotvení do pohody daří!

Tak na pohodovou a díky fíky, že jste dočetli až sem.

PS: A když se budete se mnou chtít podělit, jak na tom s kotvením jste, budu jen a jen ráda. Kontakty najdete tady >>.