Dva roky s trojčaty – vše, co jste chtěli vědět, ale báli jste se zeptat – 2. díl

Pohodové letní dny, dámy mé milé! Vítám vás u dalšího článku z mého života coby trojčecí mámy.

První díl byl o mých radostech a starostech.  Dnes bych vám ráda povykládala o tom, jaké to bylo dozvědět se, že to jedno domnělé miminko v bříšku, jsou vlastně 3 srdíčka 🧡🧡🧡 .

A určitě tušíte, že to bylo něco zvláštního. Něco málo jsem vám už prozradila na sociálních sítích – na Instagramu a Facebooku. Ale teď se na to podíváme trochu z blízka.

Sedíte dobře? Pojďte se začíst…

Dnešní 2. díl nese název:

Pro lepší orientaci v článku, jsem pro vás vytvořila následující obsah:

1. Přirozeně s kapkou kouzel
2. Trhání zubů, narkóza a pozitivní test
3. 1, 2, 3 – oni tam jsou tři!
4. Uf, je mi fakt blbě
5. Domů! Do Prahy! Do Podolí!
6. Co sudičky přály nám?
7. 1+1=5

Tak a teď už začínáme doopravdy! Příjemné čtení a nezapomeňte si tuto vědomou chvilku pro sebe zpříjemnit kávou nebo čajem 😉.

#1
Přirozeně s kapkou kouzel

Často nám s manželem neznámí lidé na první dobrou kladou tuto otázku: “to máte přirozeně nebo uměle?” nebo „jak se vám to podařilo?“

To “to” znamená naše děti. Popravdě řečeno, je to docela intimní otázka. Jednou jsem vypěnila a na takovou drzou paní jsem vyhrkla, že se jí také neptám na to, kdy souloží s manželem. Mňo, stalo se.

Je mi jasné, že vidět tři liščátka pohromadě vzbuzuje údiv, je to v lidské přirozenosti, že nás fascinují vícerčátka.

Pokud tedy na otázku o “přirozenosti” odpovídáme, manžel velice často říká, že děti jsou počaty přirozeně, ovšem s kapkou magie. Jak to? Co to je za blbost? To naťuknu za pár okamžiků.

Moje sny…

No, popravdě jsme si totiž miminko přáli už delší dobu, ale moc se nám nedařilo. Svatbu jsme měli v říjnu 2016 a to, že čekáme ono JEDNO domnělé miminko, jsme se dozvěděli v září 2017, kdy mi vyšel pozitivně první test.

Ale až do října jsme vůbec nevěděli, že čekáme 3 miminka. Já jsem měla podezření na jednovaječná dvojčátka.

Tak nějak jsem celý život tušila, že mi tento dar připadne, jelikož je mám v obou rodinných liniích. Navíc, když jsem byla malá, tak jsem si sama moc přála mi sestru-dvojče.

Ovšem celý život jsem si tajně přála a doufala ve 3 děti.

Naše první rande s manželem bylo velice upřímné a na rovinu jsem mu řekla, jestli to se mnou myslí vážně, tak ať počítá s tím, že budeme mít 3 děti, a z toho dvě budou jednovaječná dvojčata.

Jeho odpověď tenkrát byla typicky chlapská: “tak určitě”. Ale zapsal si to někam do mobilu a když bylo dětem půl roku, tuto poznámku objevil a nestačil se divit.

Naše nejoblíbenější fotka ze svatby 🙂

Bleskavec

Sama jsem si tak nějak představovala, že rodit budu ve svých 29 letech. Dokonce si do teď pamatuji, jak jsem u sebe v pokoji, něco si čtu v encyklopedii a najednou mi v hlavě projede tato myšlenka (říkám tomu bleskavec) a tak nějak vnitřně tuším, že se mi to vyplní.

O pár let později jsem si představovala, jak jdu z porodnice v krásných šatech a je květen, všude kvetou šeříky a vzduch voní tak lákavě a pohodově jak to umí vykouzlit jen jaro.

Když jsem jezdila tramvají kolem Podolí, říkala jsem si, že tady budu jednou rodit. Tehdá jsem si říkala – „co to je za blbost?“, ale to jsem absolutně netušila, jak se to všechno seběhne…

Teď už vím, že má Vesmír smysl pro humor.

Atlantik má velkou moc

Ale nebyly to jen mé sny, které celému těhotenství dodaly špetku kouzel.

Byla to svatební cesta na Madeiru (kde jsme se zasnoubili) a Azory, kde jsme měli nádherné zážitky. Byl to pobyt na La Palmě, v lednu 2017, kde nás pronásledovali 3 havrani a darovali nám mech.

A hlavně to byl pobyt v Bretani, v srpnu 2017, kde jsme pocítili magickou atmosféru na vlastní kůži. Ten Atlantik má nějakou velkou moc ☺️.

Vzpomínkami na tato krásná místa a neuvěřitelné zážitky jsem si krátila dlouhé chvíle v porodnici, takže nebojte, všechno vám to postupně povykládám 😉.

Ale nyní už hurá na pozitivní test a celou tu jízdu na horské dráze zvanou „těhotenství“.

Ahoj z naší milované Bretaně!

#2
Trhání zubů, narkóza a pozitivní test

Ke konci srpna jsme se vrátili z dovolené v Bretani. Nějaký ten pátek minul a najednou byla půlka září.

Od dovolené jsem se cítila skvěle psychicky (předcházelo tomu mé zhroucení v depresích a totální vyhoření – psala jsem o tom ve svém příběhu) a navíc jsem tak nějak tušila, že teď “to prostě vyšlo!”

Pokud jste byla někdy těhotná, možná jste zažila, že na vás snad všechny buňky vašeho těla křičely, že “teď je něco jinak!” a vy jste tak nějak možná tušila co to je.

Udělala jsem si test a na něm naběhly 2 čárky. Wow. Ruce se mi klepaly, brečela jsem, nevěděla jsem, co to znamená, ale zároveň věděla. V koupelně jsem v tichosti jásala a smála se na sebe do zrcadla.

Tyjo, tak jo!

Jenže člověk nikdy – co když je vadný? Už nějakou dobu jsem měla v zásobě takový ten elektronický (a drahý 🤪), který jsem chtěla použít až ve chvíli, kdy TO BUDE ONO.

Nekonečná chvíle napětí, čekání. Koukám se pro jistotu jinam, pak zase koukám na displej (pořád se to neukazuje – co když to nefunguje?), pak zase jinam.

A najednou: BUM!

Tak to vyšlo!

Šla jsem to oznámit spícímu manželovi, který, shodou okolností, měl ten den domluvenou operaci pod celkovou narkózou na vytrhnutí zubu.

Chudák, nevěděl, jak reagovat dřív – vstávat, jásat, nebo něco jiného 😄. A hlavně, měl ukrutný hlad, protože nesměl před zákrokem 12 hodin jíst.

Viděla jsem však na něm, že nechce jásat předčasně, že chce být ještě opatrný. Ale tak nějak jsem cítila, že je vnitřně neskutečně šťastný.

A s takovouto vidinou odjel k tomu méně příjemnému – trhání zubu.

Jezulátko

Když odjel do ordinace, jela jsem k Jezulátku. Kdo jste četli o naší nedělní Kotvičce před koronou, tak nějak tušíte proč.

Již před nějakou dobou jsem si představovala, že to první, co udělám, jakmile zjistím, že mám pozitivní test bude: jít poděkovat k Jezulátku. A tak jsem nasedla na tramvaj a jela.

Strávila jsem tam notnou chvíli a jen tak byla v tom nádherném a opojném stavu vděčnosti, radosti, příjemné nervozity a jiného vnímání světa.

Jezulátko vnímáme jako nějakého patrona naší rodiny (naše 97 letá prababička po celou dobu těhotenství opatrovala svůj medailonek Jezulátka, který byl požehnaný od biskupa a darovaný babiččiným strýcem, jenž byl původem Ital).

Byť se nehlásíme k žádné církvi, tak nám Jezulátko neskutečně moc pomáhá jako symbol naděje.

Pokaždé, když jsem mohla, tak jsme v těhotenství jezdívali za tímto slavným děťátkem a děkovali jsme mu. Tamější mniši nás už znali a zvláště jeden (Francouz) nám pěknou češtinou vždy říkal – „taky máte Jezulátko“.

Věděla to celá ordinace

Ale abych se vrátila zpět k onomu dni v září 😊.

Manžela po zákroku přivezl jeho kamarád autem. Když manžela kamarád dovezl, první co bylo, že prý gratuluje. A já nevěděla, co vlastně myslí a pak mi to docvaklo.

Manžel, jak byl omámený, tak všem přítomným vyklopil, že čekáme miminko. Haha, nemohla jsem se na něj zlobit…

Zbytek dne manžel prospal a vzbudil se až ten následující. Pamatuji si, jak jsem u něj seděla, četla Harryho Pottera, neustále jsem si ňuchňala Triskel, hladila bříško a byla jsem prostě šťastná.

A manžel do toho občas z té dřímoty něco zamumlal 😌.

#3
1,2,3 - oni tam jsou tři!

První kontrola

Na první kontrolu a potvrzení těhotenství jsem šla až v říjnu (byl to čtvrtek). Dva dny před tím se mi zdál sen, že čekáme dvojčátka.

Na první kontrole jsem byla s manželem, což taky byla souhra náhod – tou dobou měl být on sám na jiné kontrole, ale den před tím mu v 6 hodin večer volali, že mají nějaký problém a tak ať nechodí. Proto šel se mnou. A dobře udělal 😊.

Mám skvělou paní doktorku, velmi empatickou a opravdového odborníka. Bylo od ní milé, že svolila, že na první ultrazvuk se může manžel přijít podívat přímo k monitoru.

Než se tak stalo, vykládala jsem předtím sestřičce při odběru krve, že to vypadá, že čekám dvojčátka. Jednak kvůli snu, vnitřnímu pocitu, ale i proto, že jsem se strašně zadýchávala, když jsem šla do kopce. Sestřička sama pak byla zvědavá na to, jak ultrazvuk dopadne.

3 stačí

Když tedy vše začalo, propadla jsem se vědomím někam, neznámo kam. Pamatuji si, jak paní doktorka jen říká: 1,2,3! Panejo, oni tam jsou tři!!!

Potom slyším manžela, jak říká: 3 stačí, to by snad už stačilo!

V tom jsem se najednou začala smát a brečet zaráz. Stejně tak on. Tento výbuch veselí přilákal i sestřičku a ta s úsměvem od ucha k uchu přiběhla do ordinace a ptá se: tak co, jsou tam vážně 2?

My všichni kroutíme hlavami a říkáme: ne, jsou tam 3!

Všechno se to seběhlo tak rychle! Paní doktorka zvážněla, protože jako odborník tušila, co všechno se za takovým verdiktem skrývá a jak moc rizikové těhotenství to je.

My s manželem a se sestřičkou jsme oslavovali. Paní doktorka podotkla, že se jí to v praxi ještě nestalo, že to je teda něco a šance jsou stejné, jako když vyhrajete v loterii.

No, byla jsem v šoku. Teď se hodilo, že tam je se mnou můj muž a při smyslech, který paní doktorku bedlivě poslouchal a všechny následné pokyny si zapisoval.

“Musíte být sledována v Podolí – vysoce rizikové – zůstat doma – ležet – mohou se vyskytnou komplikace – je teď ještě brzy…” Tohle jsem slyšela jakoby z zpovzdálí.

No, vycházeli jsme z ordinace ve zvláštním opojení nově nabitého rodičovství – obrovské lehkosti i tíhy na prsou a velkého přesvědčení, že tyhle děti nám poslal někdo ze shora….

Kupujte autobus!

Vyšli jsme z budovy a v tu ránu zvoní Martinovi telefon – volá tchýně. Je to divné, protože takhle ráno NIKDY nevolá. Lekli jsme se co se stalo.

Ale to jen mateřské instinkty zahrály na tu pravou strunku a už jen slyším z telefonu: „Neděje se náhodou něco, co byste mi chtěli říct?“ A potutelný úsměv, který se nedal neslyšet a možná ani přehlédnout k tomu 😆.

Když jsme jí řekli, že to jsou trojčata, sedla si na zadek. Stejně tak tchán. Zanechali jsme je v tomto stavu šoku, sedli do auta a rozjeli jsme k nim domů.

Po cestě jsem volala našim a první, co jsem jim řekla, bylo: „kupujte autobus!“ Máma se ptala, jestli to jsou vážně dvojčátka a já říkám, že tam je o jednoho víc, že čekáme trojčátka.

Chvíle ticha, hlasité polknutí, do toho babička: „tak co říkají?“ Děda byl tou dobou v práci, takže se neúčastnil.

„Prý trojčata? Cože, to vůbec jde? V životě jsem o tom neslyšela! Cože trojčata? Ale vždyť ta naše Lenička je ještě sama takové malé děcko a rovnou trojčata! Propánajána!“

Tohle byly ve zkratce hned ty první reakce, potom už následovaly úsměvy, smích, nevěřícnost a hlavně, obrovská radost.

Chvíli trvalo, než jsme to zprocesovali

Trvalo nám to dva dny, než jsme tuto novinu společně s manželem vstřebali. Nechtěli jsme projíždět internetové diskuze, ale neubránili jsme se tomu.

Pamatuji si, jak jsem odpočívala a říkala jsem si – jak to všechno zvládneme? Budou ty děti zdravé – zvládnou to v tom bříšku?

Když jsem si takhle přemítala, prosila jsem Boha velmi vroucně – pamatuji si, jak jsem říkala, že když mi je poslal, tak ho moc prosím o to, aby nám pomohl, aby vše dopadlo dobře.

Tak takhle nabitý byl hned první den, když jsme se tu novinu dozvěděli. Potom už jsem volně vplula do dalších týdnů prvního trimestru, nyní už coby prvorodička s vysoce rizikovým těhotenstvím…

#4
Uf, je mi fakt blbě

Budu blejt!

Do Podolí jsme jeli hned následující den (byl to pátek). Hned na příjmu mi ale řekli, že jsem teprve v 8tt a je to velmi brzo, a proto mě chtějí vidět až ve 12 nebo 13tt. A tak nezbývalo, než se vrátit domů a čekat.

Jenže tou dobou jsem začínala pociťovat něco, čemu se říká těhotenská nevolnost a bylo mi dost špatně. Co špatně, fakt ukrutně blbě.

Tyto nevolnosti se mě držely až do konce prvního trimestru. S úderem druhého trimestru vše přestalo.

Než ale nevolnost nadobro ustoupila, fungovala jsem na jednoduché stravě, nic jiného jsem do sebe dostat nemohla, takže jsem jela v rytmu – džus, kola, piškoty, pomeranč, banán, ovocné šťávy, polívky a wrapy od Uga.

A když bylo nejhůř pomáhal mi mekáč 🤪. Neptejte se proč, fakt nevím.

Mi-gré-na

Strašně se mi točila hlava, migrény a neustálé zvracení byly na denním pořádku 5-6 dní v týdnu.

Z nějakého důvodu jsem nemohla sedět, ani ležet na posteli, dělalo se mi tam špatně a tak jsem musela ležet na tvrdé zemi, kde to bylo docela ok. Věčně jsem měla na očích sluneční brýle, protože mě strašně bolela hlava a oči.

Na zvracení mě natahovalo naprosto všechno – pachy od parfému až přes maso na vývar až po typický smrad v autě. Prostě všechno, včetně pracího prášku.

Takhle jsem vydržela 3 týdny a potom mě čekala již 1. návštěva Ústavu pro matku a dítě.

Takhle vypadal můj výraz snad celý první trimestr 😀

V Podolí už naostro

Na první kontrole v Podolí jsem byla vážně nepřehlédnutelná: silná migréna, tmavé sluneční brýle, věčně opřená o manžela – vypadala jsem jako po flámu.

Tou dobou jsem už věděla, po několika odborných konzultacích, že léky na migrénu, které běžně užívám, se nedoporučují v těhotenství a jiná alternativa, která by mi zabrala, prostě není. Takže nezbývalo nic jiného, než vydržet.

První kontrola byla asi nejnáročnější – kromě výše popsaného mě čekalo ještě:

• 4 hodinové čekání,
• ultrazvuk, kde jsem zvracela („sestřičko, budu blejt!“),
• poradna, kde jsem musela mít sluneční brýle, protože jsem myslela, že mi ty zářivky vyžerou oči z důlků, manžel coby asistent a jediná já v celém Podolí, která zrovna čekala trojčata,
• tvrdá židle (potom jsem si už nosila podsedací polštářek),
• nechutenství a lehká dehydratace.

Zachraňovaly mě piškoty a můj muž, který se mě snažil uklidňovat a být optimistický, že už konečně přijdeme na řadu (byť ve skrytu duše nadával jak špaček).

Všichni ke mě byli hodní

Musím ale říct jednu věc: byť okolnosti nebyly vůbec růžové, všichni ke mě z personálu byli neskutečně laskaví a shovívaví.

Sestřička na ultrazvuku mi podala emitku, do které jsem se mohla v klidu vyzvracet a nemusela jsem vážit “cestu hanby” na toalety až na konci chodby. Všichni se snažili maximálně mi to zpříjemnit i když viděli, že mi je fakt zle.

Sestřička v poradně se snažila vše maximálně urychlit a vše mi vysvětlovala polohlasem, aby mi nevybouchl mozek vším tím hlukem okolo.

Ultrazvuk s velkým rozlišením byl opravdu zážitek

Když mi pan doktor přiložil sondu k bříšku, zazněly pojednou z repráků od počítače (s docela dobrým subwooferem musím podotknout 😄 ) první tóny písničky od Adele – When we were young. A já věděla, že už nikdy nebude nic, jako dřív.

Najednou jsem se nořila do hlubin obrazovky, kde jsem viděla ten největší zázrak na světě: 3 bijící srdíčka.

V duchu jsem prosila Boha, že když nám seslal tak nádherný dar, tak jestli nám pomůže, že ho prosím z hlouby svého srdce a vroucně před něj poklekám.

A do toho jsem slyšela slova Adele:

“’Cause you feel like home…You’re like a dream come true…You look like a movie…You sound like a song,….
I was so scared to face my fears”

Do té doby jsem o té písničce věděla tak maximálně to, že existuje. Ale už ji navždy budu mít spojenou s tímto momentem.

Martin mě drží za ruku a já jen nevěřícně koukám a prosím. Jsem tady a teď. A v bříšku mám 3 miminka.

Potom slyším pana doktora: vypadá to, že dvě embrya jsou jednovaječné.

Tak opravdu – 2 z dětí budou jednovaječné. A opravdu tam jsou 3 nádherná srdíčka, která nám s každým úderem ukazují, jak moc chtějí být na světě. Jak moc tu chtějí být s námi. Mít svou rodinu.

Obrovská pokora mi projela celým mým tělem. Tohle je ten zázrak o kterém každý mluví. Z lásky vznikne jiná bytost a já teď vidím to nejdůležitější – srdce naplněné láskou. Dechberoucí.

„Vše v pořádku“, říká pan doktor – uvidíme se za dva týdny a zkontrolujeme, zdali je u těch jednovaječných embryí vyvinuta přepážka.

Vyjdeme, jedeme domů, jdu si lehnout. Po celou tu dobu hladím bříško a šeptám mu:

#5
Domů! Do Prahy! Do Podolí! 

Naše pátky se proměnily v tradiční návštěvy porodnice. Co 14 dní po dobu 7 měsíců (poslední měsíc již každý týden), jsme čekali až přijdeme na řadu a uslyšíme – „vše je v pořádku“.

Pokaždé to bylo náročné, co se týče čekání, ale jinak jsme měli obrovskou radost, že všichni 4 rosteme ☺️.

Chlapečkům (to jsme ještě nevěděli, že jednovaječní jsou chlapečci) se přepážka vytvořila asi na 3. kontrole, tj. v cca 18 tt.

Oddechli jsme si. Vůbec jsem to nečekala, protože to bylo období masivního zvracení a jak jsem už psala, žila jsem převážně na zeleninovo-ovocných šťávách z Uga.

Jsou to zkrátka naši malí beránci a ukázali obrovskou vůli.

Závěr na 2 řádky

Lékařská zpráva od té doby nesla následující závěr:
3 vitální plody – diagnóza: trigemini monochoriati biamniati po spont. koncepci s monochoriální komponentou plod A+B (naše děti byly poté lékařsky označené jako plody A+B+C) neboli dvojvaječná trojčata s přepážkou mezi plody A a B.

Náš první velký ultrazvuk

Vybavili jsme se

Na Podolí jsem si zvykla rychle, dokonce i na ty nekonečné čekací doby jak na ultrazvuku, tak i dole na poradnu (kdo jste tam někdy byla sledovaná, víte o čem mluvím).

Ale počítali jsme s tím dopředu a vybavili jsme se – nosila jsem si s sebou podsedák (židle potupem času pro mě byly neskutečně tvrdé), spoustu pití, čtení a zábavy a vždy jsme to završili návštěvou kantýny, kde dobře vaří – na to jsem se, jako věčně hladová těhule ve 2. trimestru, vážně těšila 😁.

Takhle vypadaly naše pátky od října až do čtvrtka 29. března 2018, kdy jsem nastoupila do porodnice, to teď však předbíhám.

Ještě vsuvka:

samozřejmě jsem si v průběhu těhotenství prošla více odbornými kontrolami – neurologie, oční, zuby a 2 testy na těhotenskou cukrovku.

Ten první vyšel s hraničními hodnotami a bylo to peklo – bylo mi tam strašně špatně.

Ten druhý, už v Podolí, vyšel naprosto v pořádku. Asi to bylo tím, že jsem s sebou měla svého muže 😇.

Na "cukrovce" - na krku mám Triskel a snubní prstýnek, který jsem už nemohla navléct na prst 🙂

#6

Co sudičky přály nám?

Vysoce rizikové – ležet!

Celé mé těhotenství bylo vysoce rizikové a tak jsme se snažili udělat maximum proto, abych mohla v klidu odpočívat.

Jenže – já jsem si to nedokázala vůbec představit!!! Jak to všechno zvládnu, když vlastně nemůžu nic?

První trimestr jsem jen ležela na té tvrdé podlaze. Ale abych si to trochu zpříjemnila, položila jsem si otázku, co jsem si chtěla ještě přečíst, na to se ještě koukat a jela jsem podle tohoto seznamu 😊.

Tuto idylku mi trochu zkomplikoval fakt, že mi začalo být opravdu zle, kdykoliv jsem seděla, nebo ležela na boku. A tak jsem začala alespoň poslouchat audioknihy, které mě vtáhly do jiných světů a právě díky nim byla bolest hlavy o trochu menší.

Od 2. trimestru jsem se zase vrátila k mé velké lásce – čtení knih.

Ale jak celé těhotenství zvládnout psychicky a nestrachovat se zbytečně? Pozitivnímu nastavení mysli pomáhala nejen víra v to, že to dopadne dobře, ale i jedna životní událost, která mě velice ovlivnila…

Je to jako z té písničky – Co sudičky přály nám…

A tuto událost společně s tím, jak jsme pořádali akci Kulový blesk a proč jsem jezdila na vozíčku vám dopovím zase příště. Těšíte se?

Než se dnes úplně rozloučíme, mám ještě pro vás pár řádků.

Tolik typický odpočinek

#7
1+1=5

Toto stálo na našem “oznámení” o tom, že čekáme tři miminka, které jsme později, společně s lahví šampaňského s uvedeným datem předpokládaného narození miminek, rozdali prarodičům na památku…a vždy mě to rozesměje 😊.

Když bych měla říct, jak se nám pěti po dvou letech žije, řekla bych asi toto:

Někdy jsme nahoře a někdy dole, tak jak to zkrátka v životě už bývá. Pokud jste ještě nečetli, tak si o mých 7 radostech a 7 starostech coby mámy trojčat můžete přečíst tady.

Nyní se nám střídají období vzdoru u jednotlivých dětí, do toho každý den žasneme nad tím, jaká nová slovíčka se naučily a jak rychle na tom odrážedle už dokáží jet…

Pomalu ale rychle rostou, osamostatňují se, sílí. Snažíme se trávit hodně času venku – hraním si v lese, pouštěním lodiček v potocích, plácáním se v bahně…Výlety jsou s nimi sranda (ale samozřejmě vyžadují kupu pišingrů a náhradního oblečení 😆).

Napořád to ale pro mě budou ti malinkatí tvorečkové, ta malinká srdíčka, která jsem viděla bít na ultrazvuku.

Srdíčka naplněná láskou k životu, nadšená z každého nového dne a tři jedinečné osobnosti, díky kterým je nám na tomto světě o hodně veseleji.

Článek ve videu:

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Na konec…

Na úplný závěr bych ráda něco předala všem maminkám, které se dozvěděly, že čekají více než jedno miminko:

A v neposlední řadě:

vím, jaké to je, když se snoubí šok s radostí a překvapením. Když ty věci chvilku trvají, než je zprocesujeme.

Chci vás prostě jen obejmout a říct vám, že v sobě nosíte více než jeden zázrak a jste neskutečně moc silná!

Prý se říká, že na maminky vícerčátek se v nebíčku stojí fronta – nevím, co je na tom pravdy. Jediné, co vím je, že každé miminko je dar z nebes (i když pak má čertíky v očích) 😇.

Pokud to tedy bude ve vašich silách, užijte si každý den svého požehnaného stavu, i když třeba teď zvracíte (jj, znám to). Uvidíte, že za chvíli bude lépe a všechno tohle přejde.

Mějte nádherné letní dny, moc vás objímám, maminky, a děkuji vám, že jste dočetly až sem.

Na pohodovou zase příště – to vám povím o tom, jaké byly další měsíce se třemi srdíčky v bříšku, jak jsme dělali akci Kulový blesk nebo proč jsem jezdila na vozíčku.

S vděčností a láskou,

vaše

~ Lenka

PS: Pokud byste se se mnou chtěla podělit, jaké je vaše těhotenství s vícerčátky, budu moc ráda, když mi napíšete. Kam poslat vzkaz v lahvi najdete tady.

Veškerou naši korespondenci beru samozřejmě jako důvěrnou a zůstane to mezi námi dvěma.

PPS: Pokud by vás zajímal první díl, najdete ho tady >>.