Co s sebou do auta a do baťůžku na výlet s liščaty? & 5+2 tipy na dlouhé cestování autem

Poměrně často dostávám dotaz – co všechno s sebou taháme na výlety a jak zabavíme děti na cestě.

Nejdříve mi přišlo, že náš hlavní cíl je (hlavně po cestě autem na delší vzdálenosti): přežít. Ale postupem času mi došlo, že to není úplně ta správná taktika. Tak jsme to přehodili a teď se z toho snažíme nezbláznit a jako bonus si to užít.

K tomu všemu nám dopomáhají nějaké vychytávky, které bych s vámi chtěla sdílet právě v tomto článku.

Rovněž jsem si říkala, že je fajn udělat si nějakou prázdninovou rekapitulaci za všemi našimi výlety.

Takže tady to je (pro lepší přehled jsem jednotlivé pasáže označila do obsahu – proto si tak můžete vybrat to, co vás právě zajímá):

1. Jak často jezdíme na výlety a jak si je organizujeme?
2. Jak vybíráme vhodné trasy?
3. Kdo nás na výlety odveze?
4. Batoh a liščata – naše tajemství úspěchu
5. Věta, kterou nechcete slyšet
6. Je cesta Praha-Jeseník se třemi liščaty na palubě brnkačka?
7. 5+2 tipy na dlouhé cesty autem

Držte si klobouky, připravte si něco dobrého a jdeme na to!

Momentálně jsme s celou rodinou na horách u babičky, v mém rodném městě jménem Jeseník. Proto budu psát článek z této perspektivy. V Praze je totiž situace trošičku jiná, i když rytmus dne máme stejný.

Pokud vás zajímá co přesně myslím tím „rytmem dne“, koukněte do tohoto článku >>, kde vám o něm prozradím trochu více.

Na výlety do přírody vyrážíme tedy odpoledne a to za každého počasí, protože i v dešti může být sranda (ale má to jednu velkou podmínku – nepromokavé oblečení 😆).

Kvůli na-horách-nestabilnímu-počasí jsme si vytipovali taková speciální místa, která máme rozdělené na suchou a mokrou variantu.

Je suchouš pro „měkejše“?

To bych ani neřekla, byť to tak může na první pohled vypadat. Tzv. „suchouš“ (neboli suchou variantu) volíme ve většině případů. Nebo jinak: tu volíme do té doby, dokud nepadají trakaře. 😄

Do suché varianty zahrnujeme lesní cestičky, potůčky, potoky, tůňky, hřišťátka v místních vesničkách, horská úbočí, sjezdovky, zapadlé a zapomenuté vesničky, návštěvu letiště a tak.

A mokrouš pro echt vyznavače outdooru?

Mokrá varianta, alias „mokrouš“ je super v tom, že se na těchto místech nachází nějaký přístřešek, kam se můžeme v případě nutnosti schovat.

Většinou to děláme tak, že liščata nabalíme do pláštěnek a bubáků (to jsou v liščí řeči gumáky, neboli holínky) a jde se jezdit na motorkách, nebo se cákat do kaluží.

Když píšu tyto řádky, za okny zuří první zářijová plískanice a my už za sebou máme dopoledne strávené sice v dětské herně, ale ještě jsme k tomu absolvovali cestu v dešti tam a zpět obklikou coby procházku.

A když tak nějak vidím, jak ty provazy deště stále zesilují, říkám si, jestli dnes vůbec nějakého mokrouše dáme… Ale pak si vzpomenu, jak to u nás vypadá, když jsou liščata hodinu zavřená doma a mám jasno. 😂

Po celé dětství a dospívání jsem slýchala jednu věc: není špatné počasí, je jen špatné oblečení (a tím, jak moc ho prosazuju teď, musím říct, že stejnou měrou jsem ho v dětství nesnášela, zvlášť tehdy, když jsem se zpocená a zároveň málem umrzlá vracela z běžek s mým tatínkem).

No, co si budem‘, je to sice norské přísloví, ale tak nějak zdomácnělo i na těch našich horách. Proto mám vrozenou vlastnost, že celá rodina musí mít nepromokavé oblečení ať se děje, co se děje. 😆

Mokrouš v praxi

Naše trasy vybíráme podle mnoha faktorů.

Tato místa jsou však přesně vytipovaná tak, abychom minimalizovali nebezpečí pádu, srážky s autem, aby trasu zvládla liščata po nožičkách, na motorkách nebo v kočárku a abychom si my s manželem mohli alespoň trochu vydechnout.

No vydechnout. 😄 Spíše nadechnout horského vzduchu, když za nějakým liščatem utíkáme.

Osvědčilo se nám za odpoledne obkroužit 2-3 oblíbená místa.

Liščata mají krátké nožičky, jsou ještě malá, a tak počítáme s tím, že to samozřejmě není na žádné obří tůry. Všem nám ale dělá dobře, když dojdeme na známá místa a víme co od nich čekat.

Víme, co tam budeme dělat (jezdit na motorkách, kreslit křídami, vyjet na vrchol sjezdovky, otužovat se v potoce nebo kalužích, odstraňovat z cestičky slimáky 😁 aj.).

Navíc, jako všechny děti, se po nějakém čase začínají nudit, což se projevuje nadměrným pošťuchováním, a proto je skvělé jet na další místečko, kde mají zase jinou zábavu.

Naše výletování většinou zakončujeme na hřišťátku na úpatí hor, kde se i maminka může pohoupat na houpačce nebo malovat si křídami po chodníku.

Děti si mezitím sklouznou na skluzavce, ale největší zábavou je pro ně kopání do balonu s tátou, anebo ježdění na motorkách po velkém areálu hřiště, kde jsou v bezpečí.

Pohoda na houpačce s výhledem na modré nebe

Když máme pocit, že jsou liščata alespoň trochu unavení,  těšíme se s manželem na naší Kotvičku pohody.

Tu večerní jsme se navykli totiž dělat tak, že splachujeme den v potoce. Já teda splachuju jen nohy, předloktí za krkem a obličej, ale manžel se ponoří celý.

Je to prostě příjemné zakončit den vědomě a vděčně za všechno, co nám přinesl a vnitřně se tak nějak ztišit, než zase vypukne večerní blok, kdy koupeme a večeříme.

Jak přesně vypadají „liščí trasy“?

Ten dopolední blok, který je pro větší výletování vyhrazen, začíná tehdy, když se děti vzbudí z odpoledního spánku. Většinou posvačíme a hned, co se oblečeme, tak vyrazíme.

Celý tento blok trvá cca od 16:00 do 19:00/19:30. Návraty se liší podle počasí, ale i podle nálady. 😊

Nejprve vyrazíme na jedno místo, kde se jdeme projít/nebo projet na motorkách. To je tak na hodinu až hodinu a půl.

Potom se přesuneme na místo druhé, aktivity na něm už většinou nejsou tak akční jako na místě prvním. Celé odpoledne zakončíme na hřišťátku.

Jednotlivé trasy jsou od sebe různě vzdáleny – od pár kilometrů do 15 či 20 kilometrů.

Různé dny – různé trasy – různé úsměvy a nadšení 

Na výlety jezdíme naším autem, panem Citrónem. Doposud řídil pouze manžel a já jsem nechtěla. Kdo sledoval mé poslední stories na Instagramu či Facebooku ví, že jsem nechtěla usednout za volat z důvodu obřího strachu, že se nám něco stane.

Ale od minulého týdne se tohoto vnitřního strašáka snažím překonávat, a proto nás teď vozím i já.

Postavit se čelem svým strachům jsem se odhodlala poté, co Zuzanka v rámci hry s brášky spadla z gauče a utrpěla otřes mozku…O řízení, strachu a všem kolem bych třeba mohla napsat další článek.

Máma poprvé za volantem v Citrónu

Každopádně, pana Citróna jsme postupným zkoušením pokus-omyl vybavili jako skvělou pojízdnou pevnost, která nabízí všechny propriety, které s sebou na výlet potřebuje.

A já vám teď ukážu, jaké to jsou.

Obří kufr, ve kterém vozíme poklady

V našem kufru najdete naprosto všechno. Občas mi připomíná kouzelný klobouk, ze kterého vytáhnete ve správný moment přesně to, co potřebujete, ale i nepotřebujete.

Hurá na výlet!

Vybavení, které se nám osvědčilo mít v kufru za každou cenu, je:

• velký rodinný deštník,
• 3x pláštěnka pro liščata,
• pončo pro manžela,
• pláštěnka pro maminku,
• motorky,
• hračky na písek (formičky, kyblíčky, lopatky, hrábě…),
• křídy,
• play-doh (hodí se vždycky),
• míče,
• bublifuky (nevěřili byste, jak tohle kolikrát dokáže zachránit situaci!),
• náhradní oblečení pro děti,
• 1 gumáky (proč ne, žejo),
• náhradní mikina pro dospěláky.

To nejdůležitější vybavení

Když vyrážíme na větší výlet, do kufru dáváme i kočárek. Co vše vozím na kočárku je samostatná kapitola, o které se můžu povykládat zase jindy.

S kočárkem se už dostaneme kamkoliv

 Jak si pomoci na „nekonečné“ 15 minutové cestě

Liščata zatím neznají toto slovní spojení: „už tam budem‘?“, ale věřím, že nás to co nevidět čeká.

Nicméně dokáží svou nelibost nad tím, že „tam ještě nejsme“ dávat dost zřetelně najevo i jinak, třeba tím, že ze sebe vyráží různé, těžce popsatelné skřeky, které by se daly přirovnat ke zvukům džungle ve tmě. Nejvíce to oceníte jako řidič. 😁

Právě pro tyto „ojedinělé“ případy jsme vybaveni tak, že v postranních kapsičkách dveří máme vždy větší než velké množství pišingrů.

Největší oblibu si na cestu autem získaly:

• sušenky,
• ovocné kapsičky (pro Jonáška rovnou dvě),
• a samozřejmě kornouty od místního zmrzlináře. Ale ne jen tak ledajaké, ale ty větší kornouty, které skvěle drobí!😆

Batůžky balíme zatím jen já a manžel. Za chvilku už budeme balit i liščatům.

Začneme teď od mužské polovičky:

v manželově batohu (fotku sem radši nedávám, protože v něm najde člověk ledacos 😆) jsou pro děti vždy ovocné kapsičky a sušenky (do zásoby, kdyby dětičky skomíraly hladem, protože toho snědí opravdu dost).

A tady vidíte můj fialkáč, který se mnou procestoval kus světa a vše to, co s sebou nosím:

• termoska, nebo termohrnek (s kávou/čajem podle nálady),
• propiska,
• sluneční brýle,
• papírové kapesníky,
• dezinfekce na ruce,
• vlhčené ubrousky,
• láhev s vodou,
• svorku na igelitové pytlíky,
• peněženku a mobil,
• rychleschnoucí ručník, perfektně skladný,
• lahvičky s vodou pro liščata (většinou nosíme lahvičky z pevného plastu, ale ne zrovna na tento výlet),
• spousta jídla,
• opalovák,
• nepromokavý pytel s náhradními plínami a pytlíky na výhoz,
• klobouk, když je pěkně,
• malou karimatku coby podsedák.

Ohledně té karimatky – tu jsem koupila někde na fesťáku ještě v dobách dávno před dětmi. Pro liščata jsem však rozstříhala starou karimatku za pár korun tak, aby každý z nich měl svůj vlastní podsedák, který se pak jen sroluje do ruličky a dá do batohu. Stejně jako tato.

Na batohu nosím i takový malý přívěsek pro štěstí, který jsem si dovezla z Japonska při výstupu na jednu horu. Symbolizuje boty poutníka a ochraňuje ho na jeho putování od zlých sil.

„Papůůů, maminko!“ – když je to po stopadesáté během 5 minut.

U nás se furt jí 😊

Proto je vždy tato část lehce předimenzovaná. Jak vidíte na fotce, bereme s sebou zeleninu (rajče, okurku), ovoce (jablko/hrušku/nektarinky/banány), rohlíky nebo houstičky z místní kavárny s něčím.

Děti zbožňují rohlík s máslem a šunkou, nebo máslem šunkou a plátkovým sýrem. Když chceme změnu, tak milují bazalkové pesto místo másla.

A taky křupky. Protože těch není nikdy dost. Ale protože jsou balené do těch nejpitomějších obalů a vždy se vám vysypou, když nejméně potřebujete, balím křupky do uzavíratelných sáčků, tzv. zip-locks. Ty kupuju v Tescu nebo DM drogerii.

Jupííí, už se nerozsypou!

#6
Je cesta Praha-Jeseník se třemi liščaty na palubě brnkačka?

To rozhodně není, ale dá se z toho alespoň částečně udělat pohoda.

S dětmi jezdíme od jejich 7 týdnů pravidelně trasu Praha-Jeseník a zpět.

Cesta trvá podle situace 3-4 hodiny, už se nám to ale protáhlo i na 6 hodin. Čím jsou liščata starší, tím je to s nimi náročnější. Když to byla miminka, tak za chvíli usnula a probrala se až těsně před Prahou.

Jak to děláme teď?

Taktiku jsme zvolili takovou, že se snažíme cestu rozpůlit na dvě části. Záměrně pak volíme trasu obklikou, tj. přes okresky a ne přes dálnici.

Díky tomu jsme schopní s dětmi zastavit a pohrát si na hřišti nebo v lese. Když byly děti malé, vytipovali jsme si takový lesík a naučila jsem se jen tam dokonce i přebalovat. Tohle je samozřejmě suchouš.

Na podzim a v zimě to je trochu problém. Ale skvělé přístřeší nám vždy poskytne Mekáč na dálnici u Hradce Králové. Když byly děti ve vajíčkách-sedačkách, chodila se na nás dívat i paní manažerka a byla na nás velmi milá. Mekáč je proto pro nás mokrouš.

Když byli děti ve vajíčku, trasu jsem jezdívala i se svým tatínkem (manžel byl v práci) a zvládli jsme to bez problémů.

Děti jsou teď ve větších sedačkách – je to zase o něco jednoduší, např. v tom, že můžeme někde zastavit a oni se proběhnout. Náročnější je to zase v tom, že se začnou velmi brzy nudit. Proto máme na cestě právě alespoň jeden záchytný bod ve formě hřiště, kde zastavíme.

Tuto zastávku máme tak na 30-45 minut a rovnou tam i posvačíme (u nás se zkrátka pořád jí 😁).

Cestování ve vajíčkách

Cesty Praha-Jeseník a zpět jezdíme poměrně často. Člověk si na to zvykne a rovněž se i přizpůsobí svým malým pasažérům na palubě s jejich nároky a požadavky.

Když byla liščata malá…

…spala. 😁  To byla výhoda. Občas to trvalo, než zaspala, ale pak se budila na Jižní spojce těsně před odbočením do naší čtvrti. Značka ideál.

Na autosedačky jsem jim navěsila takové malé chrastítka, která při zmáčknutí dělala zvuky. To je docela zabavilo.

Samozřejmě jsme taky měli cesty, kdy byli rozmrzelí. Nedalo se nic jiného dělat, než zastavit a konejšit, nebo držet za ručičku.

Protože jsme před tím jezdili v klasickém osobním autě a nebyly potřeba isofixy, zasedací pořádek byl takovýto: seděla jsem na zadním sedadle uprostřed, mezi dvěma sedačkami. U spolujezdce (s vypnutým airbagem samozřejmě), byla třetí sedačka.

Vše jsem měla před jízdou nastavené tak, abych v pohodě dosáhla na všechny tři děti a dávala jim v případě potřeby dudlíčky či je držela za ručičku.

V té době liščátka pila ještě mlíčko. Občas jsme proto museli zastavit a nakrmit je – buď někde na parkovišti nebo v lesíčku nebo v již zmiňovaném Mekáči.

Mlíčko jsem pro ně odsávala, a proto jsem si s sebou vozila odsávačku a takový přenosný chladicí boxík na mlíčko čerstvě odstříkané.

Před cestou jsem mlíčko odsála, dala ho do boxíku a k ruce jsem měla tašku s flaštičkami a ohřívačkou – termoskou. Během cesty jsem se snažila neodsávat (už by to bylo hodně logistiky najednou).

Rovněž jsme vozili i UM. Ale celé téma týkající kojení a odsávání a příslušné logistiky je však na další článek.

Občas se nám někdo pokakal nebo byl hodně počůraný, tak jsme opět udělali přestávku.

Když jsou děti větší (2 a čtvrt roku)

Dožadují se více pozornosti, snadněji se nudí a víc jí (to jste si asi už všimli).

Když už nevíme, jak je zabavit – zastavíme. Taky se snažíme jim povídat pohádky nebo prostě říkanky, ukazovat si, co se děje kolem, hrát hry (oblíbená je: „kdo první uvidí…“). A v neposlední řadě na ně zabírá dobrá hudba.

Většinu jsem však už popsala o pár odstavců výše.

Z toho všeho mi tedy vykrystalizovaly 5+2 tipy pro všechny rodiče, kteří se chystají se svými zlatíčky na delší cestu:

V přírodě je nám nejlépe! 😊

Závěrem

Ale jedna poučka na závěr je jasná: když to jde a vidíme, že děti vřískají, tak zastavíme.

Pokud:

🙋🏼‍♀️ byste se chtěli na něco zeptat – neváhejte mi napsat 😊,

🎒 se mnou nasdílíte, jak se vypravujete na výlety vy – budu moc ráda. 🙏🏻

☀️ Dejte mi vědět do komentářů, bez čeho na výlet určitě nevyrazíte a jaký výlet byl pro vás letošní léto ten úplně nejlepší, na který budete ještě dlouho vzpomínat. ☀️

Věřím, že se vám dnešní povídání líbilo a moc vám přeji samé skvělé výlety po boku vašich dětí!

Tak na pohodovou,

PS: Jen pro pořádek – všechny uvedené věci jsem si zakoupila za vlastní finanční prostředky – nemám podepsanou spolupráci s žádnou firmou, kterou v příspěvku zmiňuje. Jedná se pouze o pohled prostého uživatele. 😊